Cook a cesta za Venuší

27.5.2012 | Ondřej Janovský

Každých přibližně 120 let přes Slunce přechází inkoustově černý téměř kulatý „puntík“. Ne každý jej může vidět, ale ten kdo jej uvidí, ucítí podivný pocit, stání, prstů zaťatých do vlhkého písku v Jižním Pacifiku...

Mořští racci poletovali po obloze a řvali. Pach města přicházel z Plymouthu City, skrze lodě natlačující sem slaný vzduch. Plachty se trhaly napnutím. Vítr se změnil a to znamenalo čas vyrazit.

HM Bark Endeavour

12. srpen, 1768 loď Jeho výsosti Bark Endeavour vyplula z přístavu, s poručíkem Jamesem Cookem ve velení, míříc na Tahiti. Ostrov byl objeven Evropany jen rok předem v jižním Pacifiku, část Země tak málo prozkoumána, že ani kartografové nemohli souhlasit, zda tam je obrovský kontinent… nebo ne. Cook možná mohl stejně snadno cestovat na Měsíc či Mars. Musel by zamířit tisíce mil skrze otevřený oceán, bez věcí jako je GPS, ani dobrých náramkových hodinek k určení času pro navigaci, aby našel kousek země, která má v průměru jen 20mil. Na cestě se mohly znenadání objevit (a také se objevily) bez varování nebezpečné bouře. Neznámé formy života čekaly ve vodách oceánu. Cook plně očekával, že přijde o polovinu posádky, ale stálo to za to riziko, aby mohl pozorovat přechod Venuše.

„Ve 2 hodiny odpoledne se nalodilo 94 osob” zapsal si Cook do poznámek. Mladý biolog Joseph Banks byl více romantický: “Opustili jsme Evropu pro samotné nebe, kdo ví na jak dlouho, možná navždy“ napsal.

Jejich misí bylo dosáhnout Tahiti před červnem roku 1769, vmísit se mezi ostrovany a vybudovat astronomickou observatoř. Cook a jeho posádka by pozorovali Venuši přecházející přes „Sluneční kotouč“ a dělali by měření velikosti slunečního soustavy. Nebo v to Anglická Královská akademie doufala, když sponzorovala tuto cestu.

Velikost Slunečního soustavy byla jedna z hlavních záhad vědy 18. století, více než povaha temné hmoty a temná energie dnes. V Cookově době astronomové znali šest planet obíhajících kolem Slunce (Uran, Neptun a Pluto ještě nebyly objeveny), a znali přibližnou vzdálenost těchto planet. Jupiter, pro příklad, je 5x dále od Slunce než Země. Ale jak daleko to bylo… v mílích? Přesná hodnota byla neznámá.

Venuše byla klíčem. Edmund Halley to uskutečnil v roce 1716. Jak bylo viděno ze Země, Venuše pravidelně přecházela přes „Sluneční kotouč“. Vypadá jako skvrna černá jako uhel pomalu postupující mezi pravými Slunečními skvrnami. Pro zaznamenání počátku a konce přechodu ze vzdáleného místa na Zemi, Halley zdůvodnil, že astronomové by mohli spočítat vzdálenost na Venuši užitím principu paralaxy. Měřítko pro zbytek Sluneční soustavy bude následovat.

Ale byl tu problém. Přechody Venuše jsou vzácné. Přichází ve dvojicích po osmi letech, které jsou od sebe vzdálené přibližně 120 let. Halley osobně neviděl žádný. Mezinárodní tým se pokusil načasovat přechod Venuše na rok 1761, ale počasí a další faktory zkreslily většinu jejich dat. Pokud Cook a ostatní selžou v roce 1769, každý astronom na Zemi bude mrtvý, než nadejde další příležitostí v roce 1874.

Cookova expedice je často nazývána jako vesmírná mise. „ Endeavor nebyl jen na objevné výpravě,“ píše Tony Horwitz v Cookově cestopise Modrá polokoule, „ bylo to také laboratoř pro otestování nejnovějších teorií a techniky, jako dnešní vesmírné lodě“

cookDetailně, posádka Endeavoru byli pokusné myši boje námořnictva proti „mořské pohromě“ - kurdějím. Lidské tělo má zásobu vitminu C pouze asi na 6 týdnů, dle zkušeností námořníků poté přichází malátnost, shnilé dásně, krvácení. Některé posádky v 18. Století ztrácely až polovinu posádky na kurděje. Cook měl na palubě mnoho rozličných druhů jídla, krmení posádky věcmi jako kyselé zelí a sladový cukr. Kdokoli odmítl příděl jídla, byl zmrskán. Vskutku, Cook bičoval v těchto dnech v průměru každého pátého člena posádky, včetně Horwitze.

V době kdy Cook dosáhl Tahiti v roce 1769, se již plavil na západ 8 měsíců, což je asi tolik, kolik moderní kosmonauti stráví na cestě na Mars. Pět členů posádky bylo ztraceno během bouřného mysu Horn a jeden zoufalý námořník skočil přes palubu během deseti následujících týdnů. Endeavor byla naprosto zranitelná, když dorazila na Tahiti. Nebyl žádny kontakt s dispečinkem ani satelitní snímky počasí, které by varovaly před příchodem bouře, prostě žádný typ pomoci. Cook navigoval pomocí hodin přivázaných na laně, tak aby mohl měřit rychlost lodi a sextantu s ročenkou pro určení pozice Endeavoru podle hvězd. Bylo to riskantní a nebezpečné.

Pozoruhodně, přijeli skoro včas 13. Dubna, 1769, skoro dva měsíce před přechodem. „ V tuto dobu jsme měli ale velmi málo lidí na seznamu nemocných… posádka lodi byla obvykle velmi zdravá hlavně díky kyselému zelí“, napsal Cook.

Tahiti bylo pro Cookovy muže stejně cizí, jako se nám dnes zdá cizí Mars. Žádný skafandr nebyl vyžadován pro přežití. Naopak, ostrov byl pohodlný a dobře přizpůsobený životu člověka; ostrované byli přátelští a často chtěli obchodovat s Cookovými muži. Banks to považoval za „Nejpravdivější obraz arcadie (idylická a mírumilovná) … to je představa, kterou lze utvořit.“ Už jen na floře, fauně a zvycích Tahity byla zarážející její odlišnost od té anglické; Posádka Endeavoru tím byla unesená.

Není divu, že Cook a Banks měli tak málo co říci k přechodu Venuše, když konečně nastal 3. Června, 1769. Venušin malý černý disk přecházející přes oslepující Slunce, který byl vidět pouze speciálním dalekohledem přivezeným z Anglie, nemohl soutěžit s krásami Tahiti.

Banksův zápis ze dne přechodu obsahoval 622 slov méně než 100 se týkalo Venuše. Většina zaznamenala snídaňové setkání s Tarróa, králem ostrova, a Tarroovou sestrou Nunou a později toho dne také návštěvu třech nádherných žen. O Venuši řekl, „ Šel jsem za svým společníkem do observatoře a vzal s sebou i Tarrou, Nunu a nějaké z jejich vyšších hodnostářů. Byla jim ukázána planeta na Slunci a vysvětleno, že jsme přišli, abychom ji viděli. Poté jsem se s nimi vrátil.“ Dobu, po kterou byli král nebo Banks udiveni, Banks nikdy neřekl.

Cook byl poněkud více sdílný: „Tento den byl příznivý pro náš cíl, jak jsme si mohli přát, ani mráček nebyl vidět … a obloha byla perfektně čistá, takže jsme měli všechny výhody, které jsme si mohli jen přát při pozorování celého průběhu přechodu Venuše přes Sluneční kotouč: velmi výrazně jsme viděli atmosféru nebo šedivý stín kolem planety, který velmi narušoval dvě vnitřní prolnutí.“

Šedivý stín kolem planety byl problém. Intenzita slunečního světla oddělovala Venušinu atmosféru obklopující okraj disku a snižovala přesnost, se kterou mohl Cook načasovat přechod. Z tohoto důvodu, jeho měření nesouhlasí s měřením lodního astronoma Charlese Greena, který sledovat přechod vedle Cooka, asi o 42 sekund déle.

Venus Transit - J. Cook

Cook a Green také sledovali „efekt černých kapek.“ Když byla Venuše na kraji Slunce, důležitý moment pro načasování přechodu, černý prostor za slunečním okrajem vypadal, jako by se dotkl planety. Pokud chcete simulovat efekt černých kapek, použijte svůj palec a ukazováček: Držte tyto dva prsty před jedním okem tak, aby vytvořily úzkou skulinu. Předtím než se dotknou, stinný most přeskočí mezeru. Dle Johna Westfalla, psaní pro magazín Sky & Telescope v červnu 2004, „toto jednoduchý výsledek jak dva přechody mezi světlem a tmou se rozmažou a spojí.“ Efekt černých kapek, jako rozmazanost Venušiny atmosféry, u které se dalo těžko určit, kdy přechod začíná či končí. Toto byl problém pro sledování odkudkoliv, nejen pro Cooka na Tahiti.

Cook by se nezabýval těmito otázkami, bylo zde mnohem více objevování, které bylo třeba udělat. Tajné rozkazy od námořnictva nakazující mu, aby opustil ostrov po skončení přechodu a začal s hledáním nového kontinentu s velkým rozsahem mezi Tahiti a Novým Zélandem.

Na mnoho dalších let prohledával Endeavor a jeho posádka jižní Pacifik, hledání nového kontinentu, o kterém vědci 18. století tvrdili, že je nutný pro udržení rovnováhy velké zemské masy severní polokoule. V jednom bodě byli mimo dohled země po skoro 2 měsíce. Ale terra australis incognita, neznámá „Jižní země,“ neexistovala, jak se Cook obával. Během cesty Cook potkal zuřivý kmen Maori z Nového Zélandu a Aborigince z Austrálie (obě rasy toho budou litovat v budoucích letech), tisíce objevených mil z Kiwijského, Aussijského pobřeží a skoro katastrofické kolizi s Velkým bariérovým útesem.

Později, během deseti let zakotvili na Jakartě kvůli opravám, sedm námořníků zemřelo na malárii. Přístavní město bylo zaplněno lidmi a nemocemi. Cook opustil město tak rychle, jak jen to bylo možné, ale poškození bylo utrpěno. Nakonec 38 členů z původní posádky Endeavoru zemřelo, včetně astronoma Charlese Greena, většina se nakazila nemocemi na Jakartě. „40% lodní nehodovosti nebyla považována jako neobvyklá během dnů,“ píše Horwitz. „Popravdě, Cook byl později oslavován za výjimečný zájem, který prokázal pro zdraví své posádky“

11. Července, 1771, se Cook navrátil do Anglie, jak bylo dohodnuto. Přeživší posádka Endeavoru už obeplula zeměkouli, zaznamenala tisíce druhů rostlin, hmyzu a zvířat, setkali se s novými rasami lidí (pro ně novými) a pátrali po obřích kontinentech. Bylo to velkolepé dobrodružství.

Nakonec, přechod byl jen malý průřez Cookovým dobrodružstvím, mimo okouzlující Tahiti a sabotáží přechodu efektem černé kapky. Ale díky plavbě jsou Venuše a Cook spojováni. Popravdě, možná nejlepším důvodem ke sledování přechodu Venuše je James Cook.

Rozhodněte se sami.

6. Června, 2012, Venuše znovu přechází přes Slunce. Tuto událost budeme pozorovat na bráně Matky Boží. Ve zkratce, nenechte si to ujít. Podívejte se na inkoustově černý téměř kulatý „puntík“. Může vás to zavést i na jiné místo a do jiné doby: Tahiti, 1769, když většina Země byla stále záhadou a oko v dalekohledu patřilo velkému objeviteli.

Cítíte písek mezi vašimi prsty?

Originální text: nasa.gov

Přeložil: Ondřej Janovský

Image Credit:

HM Bark Endeavour. Photo credit Australian National Maritime Museum, NASA

Venus Transit - J. Cook
Image scan provided by the Museum of the History of Science, Oxford. Originally published as part of “Observations Made, by Appointment of the Royal Society, at King George’s Island in the South Sea; By Mr. Charles Green, Formerly Assistant at the Royal Observatory at Greenwich, and Lieut. James Cook, of His Majesty’s Ship the Endeavour,” in Philosophical Transactions, 61 (1771), 397-421. Caption by Michael Carlowicz.


Webové stránky vytvořil DUOWEB.cz