Trpasličí planeta Ceres na dohled

24.1.2018 | Miloš Podařil

Trpasličí planeta Ceres na konci ledna projde opozicí se Sluncem, což znamená, že nastanou příhodné podmínky pro její pozorování. Avšak i v době největšího přiblížení Ceresu k Zemi bude zapotřebí k pozorování použít alespoň malý dalekohled nebo triedr.

Ceres

Podle Cimrmanovských zásad se mají významné události odehrávat ve snadno zapamatovatelných datech. Příkladem takové správné, resp. snadno zapamatovatelné události může být právě objev tělesa Ceres, které sicilský astronom Giuseppe Piazzi (1746 – 1826) poprvé zpozoroval večer 1. ledna roku 1801. Piazzi tehdy na palermské observatoři proměřoval hvězdné pole v souhvězdí Býka. Při kontrole snímků si všiml, že jedna hvězda 8. magnitudy v průběhu noci mírně změnila svou polohu (posunula o 4 obloukové minuty k severozápadu). Pohyb neznámého objektu mezi hvězdami Piazzi následně systematicky mapoval až do 11. února. Poté se těleso přesunulo úhlově příliš blízko ke Slunci a přestalo být pozorovatelné.

Giuseppe Piazzi se nejprve domníval, že objevil kometu. Následná analýza naměřených pozic neznámého tělesa však ukázala, že objekt nejspíš obíhá po dráze, která se kometárním drahám ani zdaleka nepodobá.

Rozuzlení záhady neznámého tělesa však přišlo záhy. Do věci se totiž vložil známý německý matematik Carl Fridrich Gauss (1777 – 1855), který na základě Piazzim naměřených pozic dopočítal přesné parametry celé dráhy tajemného tělesa. Zjistil, že jde o objekt, který obíhá okolo Slunce po mírně výstředné elipse v oblasti mezi Marsem a Jupiterem. Gaussovy výpočty byla natolik přesné, že se díky nim povedlo v prosince roku 1801 neznámé těleso po jeho návratu na noční oblohu znovu objevit. Těleso přitom bylo pojmenováno jako Ceres Ferdinandea. Ceres je jméno sicilské bohyně úrody a Ferdinand IV. byl napoleonský vládce, který nechal vybudovat palermskou observatoř.

Na samém počátku 19. století astronomové o sluneční soustavě ještě věděli jen pramálo, nelze se proto divit, že nově objevené těleso prakticky automaticky zařadili na seznam planet. Objev byl přitom vědecky příznivý i z hlediska tzv. Titius-Bodeovo pravidla. Jde o jednoduchý model matematické posloupnosti, který se snaží odhadnout uspořádání vzdáleností planet od Slunce.

Titius-Bodeovo pravidlo je známo již od roku 1776. Až do objevu Ceresu však platilo jen omezeně. Podle matematické posloupnosti by totiž v oblasti mezi Marsem a Jupiterem měla být ještě jedna planeta, která až do roku 1801 chyběla. Ceres tedy měl být posledním dílem skládačky, který dosud chyběl. Ačkoliv se zdálo, že vše do sebe zapadá, v průběhu první poloviny 19. století nastal jistý zvrat. Astronomové díky technologickému rozvoji začali v oblasti mezi Marsem a Jupiterem objevovat další a další objekty. Titius-Bodeovo pravidlo tím doznalo jistého zpochybnění.

Na konci první poloviny 19. století situace již začala být prakticky neúnosná. Počet nově objevovaných planet v oblasti mezi Marsem a Jupiterem stále rostl. Zároveň se také začalo ukazovat, že tyto nově objevované planety mezi Marsem a Jupiterem co do svých fyzických rozměrů ani zdaleka původní planety nepřipomínají, neboť jsou výrazně menší. Pravdou je, že Giuseppe Piazzi fyzické rozměry Ceresu značně přecenil. Podle jeho odhadu měl být průměr Ceseru srovnatelný se Zemí (ve skutečnosti je Země víc než 13krát větší).

V 50. letech 19. století astronomům trpělivost došla. Menší objekty v oblasti mezi Marsem a Jupiterem přestali klasifikovat jako planety a z hlediska popisu uspořádání sluneční soustavy vznikla rodina tzv. planetek neboli asteroidů, kterých je ke dnešku známo již řádově stovky tisíc.
Nutno však dodat, že není planetka jako planetka. Zatímco některé jsou opravdu jen velice malé, jejich rozměry se pohybuji v řádu jednotek kilometrů, jiné, jako je například Ceres, mají průměr blížící se tisíci kilometrům.

Na základě nejmodernějších poznatků i proto v roce v roce 2006 došlo k dalšímu zásadnímu přeškatulkování sluneční soustavy. Zřejmě nejznámějším případem této astronomicko-terminologické revoluce bylo přesunutí planety Pluto do nově vytvořené kategorie tzv. trpasličích planet, tedy těles, která jsou zjednodušeně řečeno příliš malá na to, aby byla planetou a zároveň příliš velká na to, aby byla planetkou (přesná definice trpasličích je pochopitelně složitější). Tato revoluce však zasáhla i Ceres, neboť toto těleso bylo při astronomicko-terminologické revoluci povýšeno z planetky na trpasličí planetu (stejný osud potkal i planetky Eris, Humea a Makemake).

Ceres okolo Slunce obíhá s periodou přibližně 4,6 roku a jeho rovníkový průměr je asi 975 km a jeden den zde trvá asi 9 hodin. Těleso je přibližně kulové (vyskytuje se zde však výraznější zploštění v oblasti pólů) a jeho povrch je hustě pokryt různě velkými krátery. Teplota na povrchu Ceresu je přibližně -105°C.

31. ledna roku 2018 nastává letošní opozice Cesesu se Sluncem, což znamená, že z hlediska nebeské mechaniky nastávají ideální pozorovací podmínky. Ceres totiž bude přesně na opačné straně oblohy, než je Slunce. Na konci ledna jej bude od Země dělit asi 240 milionů kilometrů. Jasnost Ceresu v době opozice bude 6,5 magnitud, což znamená, že za předpokladu dobrých atmosférických podmínek by měl být viditelný již v malých dalekohledech. Promítat se bude do souhvězdí Raka. Přesné hledací mapky jsou dostupné na internetu.

Odkazy

The Sky Live: Ceres tracker (mapa aktuální pozice trpasličí planety Ceres)

Článek byl napsán pro Jihlavské listy. Text na webu jiast.cz vychází s laskavým souhlasem redakce.



Webové stránky vytvořil DUOWEB.cz