Popelavý Měsíc

18.3.2017 | Miloš Podařil

Když je Měsíc velmi "mladý", na jeho disku lze za optimálních pozorovacích podmínek pozorovat jeden přinejmenším podivuhodný jev. Krom uzounkého Sluncem osvětleného měsíčního srpku lze totiž spatřit i obrys celého měsíčního disku. Tento jev je všeobecně známý jako „měsíční popelavý svit“.

Popelavý svit Měsíce

Střídání fází Měsíce je způsobeno jeho oběhem kolem Země. Měsíční těleso je stejně jako Země osvětlováno Sluncem. Stejně jako v případě Země je i na Měsíci vždy jedna polokoule přivrácená ke Slunci (jde o denní polokouli) a jedna polokoule je naopak od Slunce odvrácená (noční polokoule). Osvětlenou měsíční polokouli můžeme na pozemské obloze pozorovat vždy v tzv. fázi, která je závislá na aktuálním vzájemném postavení Měsíce, Země a Slunce. Pokud se Měsíc např. nachází právě na druhé straně oblohy, než je Slunce, nachází se v plné fázi a ze Země je možné pozorovat měsíční úplněk. Pokud tělesa Slunce, Země a Měsíc tvoří téměř pravoúhlý trojúhelník, ze Země můžeme vidět pouze polovinu měsíční osvětlené polokoule, takže pozorujeme Měsíce ve fázi první nebo poslední čtvrti (Měsíc vypadá jako písmeno „D“ nebo „C“). V případě, že se Měsíc nachází mez Zemí a Sluncem, je osvětlena právě ta Měsíční polokoule, která je od Země odvrácená, takže Měsíc na pozemské obloze pozorovat nelze. V takovém případě hovoříme o novu.

Nutno podotknout, že rovina oběhu Měsíce okolo Země je mírně skloněná, takže ke vzájemnému zastiňování v podobě měsíčních nebo slunečních zatmění dochází jen velice vzácně. V drtivé většině případů se měsíční úplněk, resp. měsíční nov nachází nad nebo pod rovinu oběhu Země kolem Slunce (to znamená, že zemský stín v době úplňku ve většině případů Měsíc míjí, analogicky pak i měsíční stín v době novu většinou míjí Zemi).

Vraťme se ovšem k popelavému svitu Měsíce. Když je Měsíc starý jen několik dnů, ideálně dva až tři dny po novu, je měsíční srpek velice tenký. V takovém případě je většina měsíční osvětlené polokoule od Země odvrácená a my můžeme vidět jen její malou část. Právě tehdy se Měsíc v naších zeměpisných šířkách promítá po setmění nad západní obzor (v období jara je navíc i relativně vysoko nad obzorem). S přibývající nocí si přitom lze všimnout nápadné kontury celého měsíčního disku, tzv. popelavého svit. Z nějakého důvodu se na obloze objevuje i neosvětlená měsíční polokoule, resp. jen jakýsi její duch. Před západem Měsíce, když už je větší tma, dokonce lze na neosvětlené polokouli za použití dalekohledu pozorovat i některé měsíční útvary.

Tato situace je celkem zvláštní. Nabízí se otázka: jak je možné pozorovat kontury měsíčního disku v oblastech, kam z hlediska nebeské mechaniky prokazatelně nemohou dopadat sluneční paprsky? Přibližně sto let před naším letopočtem byl tento jev vysvětlován částečnou průsvitností Měsíce. Autorem této představy byl stoický filozof, historik, zeměpisec, astronom a matematik Poseidónios. Později popelavý svit u mnoha astronomů vedl ke vzniku mylného předpokladu existence měsíční atmosféry, ve které se rozptyluje sluneční záření.

Záhadu popelavého svitu rozluštil až samotný Leonardo da Vinci v 15. století. Právě on si uvědomil, že planeta Země ve skutečnosti funguje také jako velké kosmické zrcadlo. Když je Měsíc v nízké fázi, nachází se na již na večerní obloze, která není přesvětlena slunečními paprsky. Zároveň měsíční disk jako takový odráží jen malé množství světla, takže příliš neoslňuje. V takovém okamžiku pak malé ale přesto nezanedbatelné množství slunečního záření odraženého od osvětlené zemské polokoule dopadá na neosvětlenou polokouli Měsíce, od které se odráží a letí zpět k Zemi a nám tím umožňuje pozorování popelavého měsíčního svitu.

Leonardo da Vinci však vysvětlení popelavého svitu Měsíce bohužel nikdy nepublikoval. Jeho poznámky k pozorování Měsíce se objevily až tři sta let po jeho smrti. Často se proto setkáváme s připsáním vysvětlení popelavého svitu Johannu Keplerovi, který musel vysvětlení tohoto jevu nezávisle „znovuobjevit“ až na začátku 17. století.

Nutno dodat, že popelavý svit je možné pozorovat i několik dnů před novem, tedy ve chvíli, kdy je Měsíc velice „starý“. V takovém případě se ovšem Měsíc objevuje nad východním obzorem krátce před rozbřeskem. Ideálním obdobím pro pozorování ranního popelavého svitu je podzim.

Nejbližší příležitost k pozorování popelavého svitu Měsíce nastane na přelomu března a dubna (nov nastává 28. března).

Podle soudobých poznatků lze konstatovat, že každý měsíční popelavý svit je tak trochu jiný. Záleží totiž například i na aktuálním stavu pozemské atmosféry (tj. na množství oblačnosti na denní straně Země ale i na čistotě ovzduší). Dalším faktorem je natočení planety Země. Pokud je např. v době pozorování popelavého svitu na denní straně Země Asie, je popelavý svit jasnější, než když je na denní straně Země Tichý oceán (pevnina odráží větší množství světla než vodní hladina).

V současnosti astronomové a klimatologové přesné měření intenzity popelavého svitu Měsíce využívají k tvorbě modelů energetické bilance planety Země. Pomocí popelavého svitu totiž lze docela dobře zjistit, jaké množství slunečního záření naše planeta odráží zpět do vesmíru a jaké množství se u nás přeměňuje na teplo.

Článek byl napsán pro Jihlavské listy. Text na webu jiast.cz vychází s laskavým souhlasem redakce.

Odkazy

Měsíční deník: Co je to popelavý svit?
Big Bear Solar Observatory (BBSO), California



Webové stránky vytvořil DUOWEB.cz